Únor 2012

Zrcadlo zrcadlo řekni mi kdo je na světě nejkrásnější?

29. února 2012 v 23:20 | Lucie Strnadová |  Téma týdne

Zrcadlo,zrcadlo kdo je na světě nejkrásnější?

Zrcadlo.Koukat se do zrcadla je sice důležité ale někteří to někdy fáááááááááááák mooooc přeháněj.Někteří před srcadlem stráví mnoho časů a proto stávají třeba o půl hodiny dřív,aby se mohli dokonale nalíčit a upravit,jenže v tom je ten háček.Někteří to s tím líčením přeháněj a pak vypadají jako zmalovaná kraslice a přitom si myslí jak vypadají cool.Vypadají jako bárbíny.Něktěří se zas nekoukaj po ránu do srcadla a vypadají pak jak strašáci,a podle mě je to také chyba.Něměli bychom to s tím srcadlem ani přehánět a ani zanedbávat....Stačí se přeci jen na pět deset minut podívat do srcadla a ujistit se že i bez tuny líčidel vypadáme krásně.Nezakazuji vám,že se nemáte malovat,ale píšu vám aby jste to z líčením nepřeháněli,a nalíčili se jen trohu,protože v jednoduhosti je krása.

Zrcadlo muže být nejet k dobru ale také ke zlu.Někteří se v zrcadle prohlíšejí a vydí například to,že jsou tlustí ale pravda to není,a proto začnou hubnout a tím si vlastně ublíží.

Zrcadlo nám dokáže odhalit nejen pravdu ale také lež kterou jsem psala víž.Vydíme například že máme rozmazanou řasenku a tak si jí upravíme....

Teď k fotkám na fb kde mají NĚKTERÉ holky fotky v zrcadle ve kterích jsou vydět našpulené rty,jste až moc namalováné sotva že nemáte kruhy pod očima a nevhodně vystrkujete své přednosti,a myslíte si jak je to děsně okouzlující.Každého je to věc,a je to jen můj názor ale mě se toto vubec nelíbí.Odhalují na fb až moc své tělo a to není podle mě vhodné.Měli bychom si hránit své přednosti tak se konečně vzpamatujte tito fotky muže někdo opravdu nehodně viužít proti vám.Sice jsou některé fotky v srcadle krásné ale na některích vypadáte jako strašáci vždit takchle si odrazujete nejen pány ale také budoucícho zaměstanavatele,kterí by se mohl náhodou podívat na váš profil.
A kuci nehovejte se jako holky.Někteří také mají fotky v zrcadle a někteří v nich vipadají jako mi.
Zrcadlo nám dokáže říct jaký jsme ale taký nám muže nalhat že jsme tlustí.
Nevím jestli se vám můj článek zrovna zamlouval,ale já to tahle cítím...

FAKTA O ZRCADLECH:


V mytologii a magii je zrcadlo považováno za tajemný předmět, zpravidla je nositelem nebezpečí pro toho, kdo do něj nahlíží - například se věřilo, že člověk, který nahlédne do zrcadla o půlnoci, spatří za svým odrazem ďábla a následkem toho onemocní nebo zemře. Zejména dětem a těhotným ženám se nedoporučovalo nahlížet do zrcadla. Zároveň lze však zrcadlo použít jako ochranný prostředek - věřilo se, že strašidlo (noční můra, upír, ďábel), které se uvidí v zrcadle, se lekne svého obrazu a uprchne. Užívalo se nejen proti nadpřirozeným bytostem, ale i bouřím nebo vichřicím. Proto se dětem do kolébek vkládala malá ochranná zrcátka. U upíra se později tato víra transofrmovala na pojetí, že upír se v zrcadle vůbec neodráží.

Cesta do historie koně

28. února 2012 v 22:59 | Luciana Strnadová |  Všechno co chcete vědět o koních...
ozůstatky nejstaršího jezdeckého koně se našly v Egyptě.Byla to mumie se sedlem z období kolem roku 1450př.n.l.

EGENDA PRAVÍ,ŽE ARABSKÉHO KONĚ VYTVOŘIL ALLÁH Z JÍŽNÍHO VĚTRU.

ejstarším typem uzdy bylo řemenová uzda,byl to dlouhý kožený řemen uvázaný přes citlivá místa koňské huby.Naší předkové nejspíš nevěděli že tímto typem uzdění mohou svím koním hodně ublížit.Řemenovou uzdu mužete vidět na obrázku...

ak teď malá bonusová otázka-Kdy začali lidé domestikovat divoké koně a vytvářet domácí plemena?Podle nejnovějšícho poznatků k tomu došlo na území dnešního Kazachstánu v Asii asi před 5500lety.Takže to prakticky nevědí přesně...opravdu povzbudiví to vědět...:))
Lidé,kteří domestikovali koníky v Kazachstánu,po sobě zanehali střepy keramiky,které obsahovali zbytky tuku z koňského mléka.Mléko od klisni je v těchto oblastech stále oblíbený i v dnešních časech...

císaři Napoleonovi se říká,že měl rád arabské bělouše.Taková malá vedlejší poznámka arabské bělouše také miluji protože jsem na jednom jezila a věřte mi byl to nádherní pocit.Spátky k Napoleonovi.Z mnoha jeho koní se nejvíc proslavil Marengo,který sice měři jen něco přes 140cm,ale říká se přeci,že co je malé to je hezké.Jeho kostra je vystavěna v Národním armadním muzeu v Anglii,tak ho poctěte svojí návštěvou poku´d tam máte v plánu odcestovat.




můj noví avatar

25. února 2012 v 22:46 | Lucie Strnadová |  Obrázky

Snad se vám líbí!!!

Inheritance

25. února 2012 v 12:52 | Lucie Strnadová |  Odkaz Dračích jezdců
Opočítávaji se dni do vijítí knichy...Už za 34 dní by měl vyjít poslední díl a takchle by měla vipadat!Už se vážně těším až vyjde.Poběžím si jí chned koupit...TAKŽE 30.3 2012 BY MĚL VYJÍT!Vše se dozvíme a jsem vážně svědavá jak to dopadne...jestli smutně nebo šťastně...a jestli Roran zemře nebo ne!A čí bude poslení zelení drak jestli elfské princezni Aryi a nebo třeba Rorana..?je tu spoustu otazníku na niž zná jen jedna osoba odpovědi a to Christopher Paolini a někteří fanoušci kteří to již četli...
nebo by měl obal vipadat spíš takto?A název by měl být uplně jiní?
je spoustu dohadu ale podle mě se bude poslední knicha jmenovat Inheritance:))a bude mít obal kterí je nahoře....no nechám toho psaní a dohadu.nechám se prostě překvapit.

Assassin a Princ z Persie

18. února 2012 v 15:25 | Lucie Strnadová

Brzy si o těchto drsnácích řekneme víc......je to nejen hra ale táké je najdete v Princ z Persie-Písky časů!

Jak si jen mohl???????

2. února 2012 v 17:30 | od Marilinky
Když jsem byla štěňátko, zabavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala jsem tě. Nazýval jsi mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané boty a jiné pohromy jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlobivá, pokýval jsi nade mnou prstem a zeptal jsi se: "Jak jsi mohla?!" - ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě na záda a poškrábal na bříšku.


Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mně jsi dal jen kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne. Postupně jsi začal trávit víc času v práci a byl jsi zaneprázdněn svojí kariérou a víc času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný. Nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a radovala jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.
Ona, teď tvoje žena, není "pejskař" - ale i tak jsem jí přivítala v našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala jsem ji. Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišly děti a já byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že by jsem jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale byla jsem se "zajatcem lásky". Když vyrostly, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšely se na mou srst a tahaly se za ni nahoru, na své vratké nožičky, strkaly mi prstíky do očí, zkoumaly moje uši a dávaly mi pusinky na nos. Milovala jsem to všecko okolo nich a jejich dotyk - přestože tvůj dotyk byl teď takový ojedinělý - a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě. Bývaly časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky mojí fotku a vyprávěl si jim o mě příběhy. V posledních letech už jen povíš "ano" a změníš téma.
Už nejsem "tvůj pes", ale "jen pes" a rozčilují tě všecky výdaje na mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svoji rodinu, ale byly časy, kdy já jsem byla tvá jediná rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, ale když jsme přijeli k zvířecímu útulku, bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil jsi papíry a řekl dvěma ženám, které si mě přebíraly: "Vím, že jí najdete dobrý domov." Pokrčily ramenem a věnovaly ti bolestný pohled. Poznaly reálnost umístění psa ve středním věku, i když s "papírama". Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel "Ne, taťko! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!" A já jsem měla o něho starost. Jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile si odmítl vzít si můj obojek a vodítko.
Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.
Když jsi odešel, ty dvě milé pani řekly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou "Jak jenom mohl?" Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že jsi to ty, že jsi změnil názor - že to celé byl jen zlý sen… a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.
Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost.
Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála. Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dní. Jak už to mám v povaze, víc jsem se strachovala o ni. Břemeno, které nosí, ji hrozně tíží, a já to vím stejně, jako jsem poznala každou tvou náladu. Jemně mi oholila přední nohu a slza stekla dolu po její tváři. Oblízla jsem její ruku stejně jako jsem byla zvyklá tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamrmlala jsem "Jak jsi mohl?" Možná protože rozuměla mé psí řeči, řekla: "Je mi to tak líto." Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit - místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že moje "Jak si mohl?" nebylo myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost.


Je to tak smutné.Bohužel tito věci se odehrávají každý den:((Jsem proti tírání zvířat a umisťování do útulku.....